Krinolína je tuhá spodnice, která drží sukni široce rozevřenou. Slovo nejdřív znamenalo tuhou látku z koňských žíní nebo bavlny: Merriam-Webster uvádí tento význam od roku 1829. Podle Victoria and Albert Museum (V&A) od roku 1857 znamenalo i klecovou krinolínu, tedy konstrukci z ocelových obručí zavěšených na páskách pod sukní. Jedna klec ze 60. let 19. století ve V&A měří 93 cm (36,6 in) na šířku.
Většina odpovědí na otázku „co je krinolína“ končí u definice. Tato stránka pokračuje k požárům: co spočítaly záznamy z 50. a 60. let 19. století a jakou sůl našli dva chemici v roce 1859, aby mušelín nehořel plamenem. Vychází ze 46sekundového historického filmu Wearton, aplikace pro šatník s AI, Your skirt swings into the fire („Tvoje sukně se zhoupne do ohně“). Film ukazuje, jak se klec zhoupne do krbové mříže. Wearton pozná tón tvé pleti ze selfie v mobilní aplikaci, uchovává tvůj šatník a radí, co si dnes obléct. Každou citaci jsme ověřili na původní stránce.
Slovo krinolína nejdřív znamenalo látku z koňských žíní
Merriam-Webster uvádí rok 1829 jako první známé použití slova ve významu „řídce tkaná látka z koňských žíní nebo bavlny, obvykle vyztužená“. Do angličtiny se název dostal z francouzštiny a do francouzštiny z italského crinolino. Jeho dvě části jsou crino, koňská žíně, z latinského crinis, vlas, a lino, len nebo lněné plátno, z latinského linum.
Tuhé spodnice z této látky převzaly její název. Druhý význam v Merriam-Webster je „plná tuhá sukně nebo spodnice z krinolíny“, a také sukně s obručemi. Cambridge Dictionary uvádí význam, který dnes hledá většina čtenářů: „tuhá konstrukce nošená pod sukní, aby jí dodala plný tvar, zejména v 19. století“.
Z čeho je krinolína vyrobená?
Klecová krinolína se skládá z ocelových obručí potažených bavlnou, které visí v pevných výškách na svislých pruzích pásky. Lehká konstrukce dělala práci tuhé spodnice. V&A píše, že „‚umělá‘ neboli ‚klecová‘ krinolína se objevila v roce 1857 jako vítaná a praktičtější náhrada“. Americký patent E. F. Woodwarda z roku 1859 popisuje, jak se taková sukně dělala: obruče „z kovového pásku nebo drátů potažených bavlněnou látkou“, „zavěšené na svislých pruzích pásky“. Patent chrání vlečku přidanou k sukni s obručemi. Ukazuje tedy, jak se klec v roce 1859 obvykle dělala, ne kdo ji vynalezl.
Klece byly velké. V&A má klec z let 1860 až 1865, nejspíš od firmy Thomson & Co., s názvem „A Favorite of the Empress“. Měří 93 cm (36,6 in) na šířku, 80 cm (31,5 in) od pasu k lemu a 235 cm (92,5 in) v obvodu dole.
The Metropolitan Museum of Art v New Yorku má krinolínu z doby kolem roku 1860, z kovu a bavlny. Fotka níže ji ukazuje na stojanu: obruče z potaženého kovu se od pasu k lemu rozšiřují a svislé pásky je drží v pevných výškách.
Proč krinolíny tak snadno chytaly?
Šaty nošené přes klecovou krinolínu snadno chytly, protože klec držela jejich širokou sukni z lehké látky daleko od těla, kde se mohla dotknout otevřeného krbu. V roce 1861 popsal týdeník Charlese Dickense All the Year Round, jak zvednutá paže zhoupla klec i látku do mříže. „Tímto pohybem paže náhle vychýlíš ocelovou spodnici dopředu, a tak přivedeš celou hmotu lehké látky, která je nad ní, do styku s mříží. V jediném okamžiku je všechno v plamenech.“
Látka to ještě zhoršovala. V jednom případě, o kterém All the Year Round psal v roce 1861, byla mladá žena „oblečená v bílém mušelínu“, tenké bavlněné látce, když jí chytl rukáv. Bavlna je rostlinné vlákno a chemici Fred. Versmann a Alphons Oppenheim v roce 1859 vysvětlili, že rostlinné vlákno „přenáší vznícení, protože hoří plamenem“. Napsali, že živočišné vlákno, například vlna, „při styku s plamenem zuhelnatí, ale samo hořlavé není“. To byl jejich závěr z roku 1859, ne dnešní hodnocení požární bezpečnosti vlny.
Když šaty jednou hořely, bylo těžké je uhasit. Punch napsal 22. prosince 1866: „Když šaty chytnou, nedají se uhasit, protože je pod nimi vzduch.“
All the Year Round v roce 1861 označil nehody s ohněm, jejichž oběťmi byly ženy, za „katastrofálně časté“. Barevná litografie z doby kolem roku 1860 ve Wellcome Collection ukazuje tehdejší strach. Široká sukně ženy hoří vedle krbu a druhá žena ji přikrývá červenou látkou. Pod obrázkem stojí „Hrůzy krinolíny a ničení lidských životů“.
Kolik žen zemřelo při požárech krinolín?
Záznamy, které tu citujeme, počítají úmrtí, když chytly šaty, a neuvádějí zvlášť počet pro krinolíny. Florence Nightingale v roce 1868 v Londýně napsala, že za dva roky 1863 a 1864 „ne méně než 630 osob ženského pohlaví všech věků uhořelo, protože jim chytly šaty“. To je 315 žen a dívek ročně, ze všech druhů požárů oblečení, nejen z krinolín (Notes on Nursing for the Labouring Classes, s. 42). Její stránka neuvádí oblast a jde o minimum. Nightingale dodala, že Registrar-General (hlavní matrikář) zaznamenal u žen „mnohem větší počet úmrtí ohněm“, „kde způsob není uveden“.
Nightingale uvedla i vlastní odhad pro „věk krinolíny“. Pokud tento věk začíná v 10 letech, napsala, „pak je známo, že jen za dva roky bylo tomuto nesmyslnému a ohavnému zvyku obětováno ohněm 277 životů“. Jejích 277 jsou dívky a ženy starší 10 let z oněch 630 a všechna tato úmrtí přičetla krinolíně.
Pro léta před klecí uvedl All the Year Round v roce 1862 s odvoláním na matriky Anglie a Walesu, že zaznamenaly 9 998 úmrtí na popáleniny za pět let od 1852 do 1856. Z nich 2 181 „bylo podle záznamů způsobeno tím, že chytly šaty“. To je asi 2 000 úmrtí na popáleniny ročně a asi 436 ročně z požárů oblečení, u lidí všech věků a obou pohlaví.
Číslo 3 000 ročně je tvrzení, ne spočítaný údaj
Mnohem větší číslo pochází z časopisu Punch. Ten 22. prosince 1866 citoval nejmenovaného koronera z The Times: „V Anglii a Walesu každoročně uhořelo 3 000 žen“. To je víc než všechny počty uvedené ve zdrojích zde, ale tyto počty nejsou přímo srovnatelné: liší se roky, lidé i příčiny a stránka Nightingale neuvádí oblast. Žádný z nich neuvádí celkový počet úmrtí kvůli krinolínám. Sám Punch o tomto údaji ve stejném vydání pochyboval. „Tvrzení, že tři tisíce žen ročně padne za oběť sukním s obručemi, musíme asi brát s jistou rezervou.“ Graf níže srovnává toto tvrzení se třemi uvedenými počty.
Sůl, která zastavila hoření mušelínu, se našla v roce 1859
Způsob, jak zabránit tomu, aby mušelín hořel plamenem, byl znám od roku 1859. Londýnské noviny otiskovaly dopisy o lehkých šatech a záclonách, které chytly, a královna Viktorie „požádala mincmistra, aby jí o této důležité věci podal zprávu“. Mincmistr, profesor Graham, svěřil práci chemikům Versmannovi a Oppenheimovi. Ti „porovnali účinnost čtyřiceti různých solí rozpustných ve vodě“. 15. září 1859 přečetli své výsledky před British Association v Aberdeenu (brožura z roku 1859, Wellcome Collection).
Sůl, kterou Versmann a Oppenheim doporučili prádelnám, byl wolframan sodný. „Roztok o koncentraci dvaceti procent činí mušelín zcela nehořlavým,“ napsali. V jejich zkoušce byl ošetřený mušelín „zničen jen v té části, která byla v přímém styku s plamenem“. Zuhelnatěl tam, kde se ho plamen dotkl, a oheň se nešířil. Byl to pokus z roku 1859, ne rada k požární bezpečnosti pro dnešek: ošetřený mušelín byl tam, kde se ho plamen dotkl, stejně zničen.
Obrázek níže je vygenerovaná ilustrace té zkoušky, ne fotografie jejich pokusu: obyčejný čtverec mušelínu hoří a namočený čtverec jen zuhelnatí.
Chemici napsali, že sůl „byla zavedena v prádelně Jejího Veličenstva, kde se stále používá“. V roce 1862 ji „prodávali všichni naši přední lékárníci“ v lahvičkách s nápisem „Wolframan sodný, k zajištění nehořlavosti mušelínu atd.“, pod názvem „Ladies’ Life Preserver“ („záchranný kruh pro dámy“) (All the Year Round, 1. února 1862).
Úprava nevydržela. Versmann a Oppenheim napsali, že soli „je třeba obnovit, když se upravené látky vyperou“.
Proč ženy nepoužívaly sůl proti ohni?
All the Year Round v roce 1862 vysvětlil, že mnoho žen sůl proti ohni ignorovalo, protože jejich šaty nedělala hezčími. Byl to názor samotného časopisu, ne sečtení důvodů žen. Psal opatrně: „Je třeba se obávat“, že tato lhostejnost „je z velké části způsobena tím, že tento objev nijak nepřidává na kráse látce“.
Tehdejší autoři doporučovali do škrobu i jiné přísady. Při koronerském šetření, o kterém psal All the Year Round v roce 1861, tvrdil dr. Gull, že trocha síranu sodného by učinila lehké šaty „zcela nehořlavými, za cenu asi jedné desetiny farthingu na šaty“. Florence Nightingale v roce 1868 radila „dávat do škrobu kamenec“. Jsou to historická doporučení, ne rady k požární bezpečnosti pro dnešek.
Starší soli měly praktický problém. Versmann a Oppenheim napsali, že žádná ze solí doporučených před nimi „si nezískala přízeň veřejnosti, protože žádná nedovoluje žehličce hladce klouzat po látce“. Wolframan sodný je „velmi hladký a má mastný vzhled, jako mastek“ a „tato vlastnost usnadňuje žehlení, kterému všechny ostatní soli kladou odpor“.
Je krinolína totéž co spodnice?
Krinolína je jeden druh spodnice: tuhá spodnice, nebo spodnice rozepjatá obručemi. Merriam-Webster definuje petticoat (spodnici) jako „sukni, kterou nosí ženy, dívky nebo malé děti“, nejčastěji „spodní sukni, obvykle o něco kratší než svrchní oblečení“. Krinolínu definuje jako „plnou tuhou sukni nebo spodnici z krinolíny“, nebo sukni s obručemi. Krinolína nošená pod sukní je tedy spodnice, ale měkká bavlněná spodnice krinolína není.
Co dál
Film a brožura ukazují příběh podrobněji.
- Podívej se na 46sekundový film Wearton „Your skirt swings into the fire“. Uvidíš, jak se klec zhoupne do mříže, a zkoušku se dvěma čtverci mušelínu.
- Přečti si tabulku na straně 27 brožury Versmanna a Oppenheima. Najdeš v ní všechny soli, které zkoušeli, a proč je doporučili, nebo ne.
Své barvy znáš. Teď se podívej, které tvoje oblečení k nim ladí a co si dnes obléct.